“120 dolar” Povídá pohraničník… To je moc tolik nemám “A skolka máš”. Vytahuju pár posledních Sumů a dávám je na stůl … v přepočtu asi 8 dolarů. Pohraničník je strká do kapsy “Všo charašo, bystro uchadij, šef zdiez za minutu” prohlašuje s úsměvem a tak po 22 dnech opouštím nádherný Tádžikistán! Tahle země má toho tolik co může nabídnout a naštěstí je toho pořád tolik co turisté neobjevily a tak je pořád možné tu pořád zažít čirou svobou a pocit z objevování téměř nepolíbených míst.
Úžasné velehory skončily. Teď už jen poušť… až do Gruzie. Po měsíci a půl v horách je to celkem razantní změna. Nikde nic, vedro a x set kilometrů rovně.
Po tom co jsem přeročil hranice do Uzbekistánu mířím do Samarkandu, kde vím, že se nachází pivovar Pulsar s českým sládkem Jaroslavem a tak zastavuji přímo před branou a ptám se vrátného zda je Jaroslav v práci. Jdi do druhého patra, tam má kancelář, rád tě uvidí, povídá vrátný. S Jaroslavem jsem se neznal, nedal o sobě nijak vědět a prostě to zkusil, protože jsem si říkal, že by to byl určitě zajímavý zážitek potkat čecha co několik let žije v Uzbekistánu a vede jeden z největších pivovarů v zemi, no a taky k tomu všemu jsem pivař. To byl vlastně asi i ten hlavní důvod, protože pivo ve Střední asii není zrovna chutný. Jaroslav mi bez váhání ukazuje pivovar a vysvětluje mi jak vše chodí - nejen v pivovaru, ale především v Uzbekistánu. Jedna značka aut, auta na zemní plyn, hodně špatný benzín, neustálý nedostatek všeho a samozřejmě obrovská korupce. K tomu všemu cucám Pulsar, který logem nápadně připomíná Plzeň, ale chutí má do ní pořád dost daleko. I tak mi ale chutná, protože to pivo prostě dělá čech a je to znát!
V Uzbekistánu krom starých měst Hedvábné stezky není téměř nic zajímavého. Miluju hory a přírodu, ale nenavštívit zdejší památky by byl vážně hřích. Samarkand, Bukhara a Khiva, tři města mezi nimiž je přejezd vždy téměř 500 kilometrů pouští. Fakt nic záživnýho. Navíc když tu jde natankovat jenom 80-ti oktanová tekutina co marně připomíná benzín. Ale, co motorka i tak jede. Projíždím městy a všechny vypadají stejně, spousta mozaiky a krasné architektury a konečně taky trochu dobrého jídla! Zemí kde téměř nic neroste (kromě melounů, ty rostou ve střední asii snad všude) pokračuju na sever do Kazachstánu. Mám totiž v plánu objet Kaspické moře a přes Dagestán a Čečensko dojet opět do hor. Tentokrát na Kavkaz. Krájím kilometr za kilometrem a letím pustinou. Každý den minimálně 600 km ujedu. Mám toho dost a zrovna když přijíždím přes první kontrolní body v Dagestánu a potom v Čečně padá na mě únava a tím pádem i první větší depka. Nebaví mě to, je vedro a navíc jsem v oblasti kde se né cítím úplně bezpečně. Všichni chlapy tu totiž vypadají stejně - na Kadyrova. Vousy zastřižený do špičky a bez knírku. Vypadá to celkem děsivě, když jdu večer na večeři a celá gastinice se na mě podívá. Už abych byl v Gruzii, tam se snad budu cítit líp.
Sepsal Ondřej Vlk
Přečti si další díly:
Ondřej na cestě do Magadanu - část 1.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 2.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 3.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 4.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 5.
Ondřej na cestě do Magadanu - část 6.
