Text písně skupiny Rufus patří již řadu let k mým oblíbeným. Donedávna jsem jej vnímal symbolicky, motivačně. Hora, o kterém se v textu zpívá, mi připadala jako kulisa z nějaké bájné legendy. Vše změnil jeden telefonát. „Pavel Kořen Kořínek“, o kterém jsem do té doby nikdy neslyšel, „pořádá příští rok expedici na Nangu, jedeš taky?“, hlásá mi loni na podzim se smíchem do telefonu kamarád Lukáš. Poděkoval jsem za nabídku. Manželka v požehnaném stavu, doma batolící se malý synek, kupa starostí, málo peněz, tohle bohužel nejde odsouhlasit.
Trvalo předlouhých pět dní a 5 bezesných nocí, než jsem to byl schopen doma vybalit. Má úžasná žena k tomu přistoupila neskutečně. Ten den si u mě vydobyla nesmrtelnost na několik životů dopředu a cesta do Pákistánu se začala pomalu otvírat. Sebevražda - to byla nejčastější reakce okolí a mně se v té chvíli v hlavě honily reminiscence spjaté s neodbytnou touhou jednou se k Nanze alespoň přiblížit. Svoje domácí počítače jsem před pár lety pojmenoval „Nanga Parbat“ a „Hermann Buhl“, hesla pro internetové bankovnictví, emaily a další účty v sobě měla Nangu skoro vždy, v místě, kde chodím běhat, je Bulova výrobna likérů, těsně u ní proběhnete do ulice Hermannova. Hromadu knížek o Nanze v domácí knihovně ani nepočítám. Máme doma pejska, jmenuje se Manaslu, podle jiné majestátní osmitisícovky, a náš soused důchodového věku si nemohl jeho jméno zapamatovat, tak mu říkal Nanga Parbate….
Ne, Nanga Parbat pro mě nebyla jenom hora, byl to symbol. Symbol něčeho takřka posvátného, nedotknutelného nebo spíše nedosažitelného, o čem budu celý život jen zpovzdálí snít. Sice již řadu let lezu po vysokých horách, už dokonce jeden úspěšný osmitisícový zářez mám, ale Nanga je jinde. Vždy mi připadalo, že je snad až na Marsu a vysoká jako deset Everestů na sobě. A teď mám tento vnitřní postoj zbourat tím, že pojedu obtisknout svoji stopu na její stráně a nahlédnu do jejího nemilosrdného chřtánu?
Nanga Parbat – Hora zabiják. Pohltila 38 převážně německých horolezců, než dovolila legendárnímu Hermannu Buhlovi jako prvnímu stanout na svém vrcholu. Psal se rok 1953 a výkon to byl jedinečný, nadčasový. Dnes na vrchol vede zhruba 12 výstupových cest nebo jejich variant, ale najít mezi nimi nějakou snadnější nejde. Každá je krajně obtížná, některé z nich jsou prakticky nezopakovatelné, to na většině osmitisícových vrcholů nebývá. Tady ano, a proto se sem nikdo moc nehrne. Navíc legendy i doložená fakta o nesmlouvavosti hory, vrtoších počasí, ohromných lavinách a množství obětí taky nejsou zrovna lákadlem pro horolezce se zdravým rozumem. Geografická pojmenování částí hory v sobě nesou velký seznam slavných obětí zejména z dob jejího dobývání v první polovině minulého století. Na druhou stranu to byla první osmitisícovka úspěšně zdolaná československou expedicí! Kalendář ukazoval rok 1970 a dvojice Slováků Michal Orolín, Ivan Fiala psali historii. Ironií osudu Ivan právě v čase naší expedice odešel do horolezeckého nebe. Rozměr jeho počinu jsme měli brzy poznat na vlastní kůži.