Středa
Dneska nás čeká asi nejnáročnější část trasy, vyrážíme do slušného stoupání, když v dálce začnou být slyšet slušné hromy a barva oblohy připomíná nějaký apokalyptický výjev. Než bys řekl švec, už leje jako o život. Prší snad i ze země. Po několika desítkách minut se prudký déšť mění v lehkou a příjemnou spršku a tak vyrážíme dál po naší trase. Musím říct, že ač to počasí nebylo žádný med, tak ta podívaná, která se nám naskytla po odchodu bouřky, byla, jak to jen říct – no prostě dokonalá. Lesknoucí se mokré vrcholky hor osvícené prudkým sluncem, které si hledalo cestu zpět, to prostě chceš vidět. Díky zdržení vznikl nápad spát dnes večer u jezera, které budeme míjet – Embassament de Cuber. A tak se i stalo. Nádherné místo. Spíme na verandě chaty, která stojí u jezera a výhled je opět bezkonkurenční. Ráno se probouzím před rozbřeskem a vyrážím nachytat fotky východu slunce – daří se, krajina se mění každým okamžikem a já už teď vím, že vybrat nějakou fotku bude téměř nemožné.
Čtvrtek
V hlavě se mi zrodil plán. Přeci jen už jsem ušel pár desítek kilometrů, tak jsem zkušený horal a můžu jít na vlastní pěst. V mapě jsem totiž našel, že trasa GR221 tu jde dvěma směry a tím směrem, co chci jít já, jsou nějaké trosky letadla. To musím vidět. Trasa je v mapě značená čárkovaně a tečkovaně. Proč? To brzy zjistím. Opouštím skupinu a drápu se na první kopec, na který vede fakt super cesta, takže každým krokem lituji, že jsem se do toho pustil. Ale teď to vzdát? Nehrozí. Letadlo, no asi jsem měl trochu velká očekávání, pár plechů a něco co připomíná kabinu menšího ultralightu – sekám pár fotek a jdu dál. Na obličeji se mi udělal jakýsi podivný úsměv, který nešel sundat – bylo to totiž fakt krásný, celý. Asi nejhezčí část trasy vůbec. Když Ti sem dám těch bambilion fotek, co jsem udělal, tak Vám to nic neřekne – musíš to vidět sám. Cítit k tomu ten klid. Ale bacha, tahle cesta není vhodná na to ji jít s dvacetikilovou krosnou, protože si můžeš každou chvilku pěkně nabít kokos.
A pak to přišlo, tečkovaná část trasy. Úplně vidím jak jsem k tomu místu přišel, rozhlédl se a říkám si: “někde jsem odbočil blbě, musím se vrátit.” Kouknu se do mapy a ta ukazuje, že jsem dobře. A kdo sem dal do háje ten řetěz a kam to sakra vede? Super, takže tohle je moje poslední chvíle tady. Posílám poslední rozloučení domů a jdu na to. Pro někoho, kdo má problém se podívat z okna v druhém patře, je toto čistá smrt. Nechci to ani do detailu popisovat, protože by mi bylo znovu úplně blbě. V půlce trasy je záchranná stanice, kupuji dvě Coly a jdu dál, dneska to ještě bude bolet. Výhledy si už ani neužívám, jelikož podle všech výpočtů budu u skupiny, která už je skoro v kempu, až po setmění a to mi na duševním klidu úplně nepřidá. Jsem fakt vyčerpán, záda bolí jak blázen, ale jdu. Po cestě najdu v horách krásný, křišťálově čistý potok. Na nic nečekám, sundavám všechny svršky a za pár okamžiků už si chladím zničené tělo. Božský pocit. Zbývá asi deset kilometrů. Nahoru, dolů, nahoru, nahoru, dolů. Stojím v mracích, cítím je po celém těle, člověka jsem neviděl hodiny a hodiny. Užívám si ten klid s přiblblým úsměvem na tváři. Je to opojné a těžce návykové.
Sestupuji z hor a slunce se pomalu loučí. Poslední část trasy už jdu téměř za úplné tmy a bez čelovky, jelikož představa sundat krosnu a hledat jí tam, je nepředstavitelná. Co to sakra je? V hlavě mi hrajou všechny horory co znám a v tu chvíli vidím siluetu postavy, jak se občas objeví a zase zmizí. Oukej, jednou to přijít muselo. “Ahoj Michale, já Ti vyrazil naproti.” ☺ Díky Míšo! Přicházím k ostatním do vesnice Lluc, objednávám pivo a dvě hodiny koukám do blba. Dneska to bylo přes čáru, mobil hlásí 43 tisíc kroků a dvacet kilometrů. Au!
Pátek
Opouštíme hory a jdeme směr Pollenca, pro mě asi nejméně záživná část trasy, protože je po rovině – chápeš to? ☺ Co bych za to předtím dal. Ale výhledy nejsou nic moc a už teď zamačkávám slzu při pohledu na pohoří v dáli.
Sobota
Jdeme do cíle jménem Port de Pollenca, kde nás čeká krásný apartmán s bazénem, koupání v moři, mraky Sangrie a dobrého jídla. Ale také loučení. Náš výlet je u konce. Neumřel jsem, ba naopak – zjistil jsem, že tady žiju. Že tohle bude už odteď způsob, jakým chci trávit svůj volný čas.
Článek sepsal Michal Petrů
