Pořád vám říkám, že mantrailera je potřeba pozvat co nejdřív, aby určil směr pohybu hledané osoby a teprve pak se můžou nasadit psy na plošné vyhledávání. Takto jste jako vždycky všechno kolem zašlapali a nejenom, že voláte pozdě, ale zhoršujete podmínky pro naše psy. Je to furt stejné, říkám naštvaně.
To máš pravdu, ale podle rodiny je pán v podstatě nechodící, těžce se pohybuje a nikam nechodí. Proto jsme nevolali, prý musí být někde blízko, ale my ho fakt nikde nenašli. Prostě záhada. Sedám do auta a kolem 22:00 hodiny jsme na místě. Rodinný domek, ve kterém žije syn pohřešovaného s rodinou je plný příbuzných, kteří pomáhali s hledáním. Všude kolem novostavby rodinných domků, klasický satelit, vysoké ploty, betonové chodníky a ulice. Kolem pole. Před domkem malé parkoviště a vjezdy do tří domků. Už na první pohled se to skutečně zdá nemožné, že by se těžce chodící stařík mohl tady ztratit.
Jdu si pro pachový předmět. Tady jsem vám ho připravila. Volá na mě snacha staříka a podává mi vyžehlenou košili. Všudypřítomný stres prostě dělá své. Zase špatně. Nakonec jsem si vzal z jeho postele pyžamo. Záchranáři už ví, jak se chovat a tak se poslušně soukají do svých aut. Početné příbuzenstvo se vyhrnulo před dům, zvědavé, co tam budeme dělat. Trochu nazlobeně žádám kriminalistu, aby se všichni vrátili do domku a nikdo ať ani nevystrkuje nos. Už jsem fakt naštvanej. Předpokládám, že jsme prohledali barák? Samozřejmě, nikde není. Všude jsme to prolezli, vždyť to tady znám nejlíp, když jsem si to stavěl vlastníma rukama. Odpovídá syn pohřešovaného a neochotně se vrací po schodech do domku. Tak to klidně prohlédněte ještě jednou, tady na nás stejně nic neuvidíte. Konečně ustrojím Cassina a na liduprázdném náměstíčku mu dávám čichnout k pyžamu. Ten se bez jakéhokoliv rozmýšlení cpe do vchodových dveří. Jasně, tam chodil, v domku se pohyboval a tak je tady dostatek jeho pachu. Musíme pokračovat dál. Čichá pod vrata garáže a chce je otevřít. Ne, v garáži není!!
Už mi tečou nervy. Po chvíli se Cassino otočil a s jistotou mě odvádí po cestě, kolem školy, hřiště, do polí. Ušli jsme asi dva kilometry a došli k lesíku. Všude tma, Cassino si to míří přímo doprostřed do nejvíc zarostlých keřů. Lezu za ním po čtyřech, v duchu opět nadávám. Celý poškrábaný vylezu ven. Cassino si v klidu stojí vedle mě, vyskočí si na mě, ukáže, že tady stopa končí a můžeme jet domů. Nazlobeně říkám kriminalistovi: „Nikam už nejdu. Pošli pro nás auto.“ Prý nechodící děda a pes mě táhne přes dva kilometry do hustého lesa!!!!! Tady si někdo dělá srandu.
Sedíme si tak na kraji cesty, čekáme na auto, aby nás odvezlo. Cassino si v klidu leží vedle mě a vypadá spokojeně. Najednou zazvoní telefon. Slyším jenom: „Aha, ne, jo, kde, dobrá.“
Zapálí si cigaretu a mlčí. To už nevydržím a zařvu: „Tak mi konečně řekni, co se děje, sakra!!!!!“
„Volal syn. Prý ho našli. Živého. V montážní jámě pod autem v garáži. Nic mu není. Promiň, někdy se svědkům nedá věřit.“ A potáhne si v klidu cigaretu. Nevím co mám dělat, jestli se vzteknout, brečet, smát se… Otočím se na Cassina, který se na mě dívá. Že psi neumí mluvit? Omyl. Jeho výraz jasný: „Blbečci, já vám to říkal, že je v té garáži.“
Tak jedeme domů, ne? Od začátku jsem si myslel, že je všechno kolem mě špatně. Až za volantem jsem si uvědomil, kdo je tady za blázna.
