Bangladéš je v podstatě nový stát (z roku 1971). Po vyhlášení nezávislosti v Indii, se muslimové začali bát, že jim budou vládnout hinduisté a za podpory Velké Británie vznikl Pákistán, jehož součástí byli i mírumilovní Bangladéšané. Ti si ale časem vyhlásili nezávislost, což se nelíbilo Pákistáncům, kteří pak s tankama vjeli do Bangladéše a začali to tady drtit. Hinduisté se z Bangladéše stěhovali do Indie a opačně muslimové. Je to na palici. A proto jsem taky na migračnim proseděl dobré dvě hodiny.
Co mě ale překvapilo jsou mezinárodní vlajky na každém rohu. Chápete muslim s plnovousem a svou čapkou mává německou a nebo argentinskou vlajkou. Ptám se proč? „My friend... Football... World Cup!“ Všichni tu milují fotbal, hlavně teda německý národní tým a ten argentinský, což soudím podle těch vlajek na autobusech, zastávkách, autech, vlacích, domech, rykšách a tuk-tucích.
Bangladéšané jsou milí. Jsi ženatý? Zadaný? Jsi muslim? Jsi bengoli? Proč vypadáš jako my? Co tu děláš? Umíš zpívat? Tohle jsou nejčastější otázky, kterým čelím opravdu každý den v tom 50 stupňovém vedru a 97% vlhkosti. „Kluci, holku nemám, zpívat umím a stýská se mi po kytaře a zpěvu, a jedu za děckama do škol.“
Během deseti minut přichází kluk a z davu mi podává kytaru. To teda koukám. Bangladéš poprvé v životě slyší česky zpívajícího blázna na koloběžce a kupodivu mám větší ohlas a obecenstvo než v České republice. „Kluci muslim nejsem, ani nic dalšího, moje náboženství je láska, všichni to přes moje gesta moc dobře chápou a taky všichni uznale a s respektem pokyvují hlavou.“
Dostávám pravidelná pozvání na snídani, oběd, večeři. Je to neuvěřitelné, jak jsou tyhle lidi pohostinný a to tu jsem teprv pátý den. Seznamuji se s Moli a Birenem, kteří mě u sebe nechají přespat, nachystají mi oběd, večeři a pak snídani, že by mi ji záviděl i arcikníže Ferdinand.
Vůbec je to i poprvé co na mne ženy mávají a usmívají se a komunikují. Vlastně mi to trochu připomíná Kolumbii. Jsem doslova unešen touhle zemí! Možná by stačilo napsat, že zastavím pro vodu a najednou jsem vyzván s úsměvem na šachový souboj, jehož výsledkem je pak nové přátelství.
Když se loučíme, jeden po druhém mi podávají pokorně ruku, pak si poklepou na hruď, a udělají takové to gesto nahoru, že děkují bohu za nové přátelství! Koukám na to jak blázen. Ty jo. Docela mě to dojímá, jak tyhle lidi jsou tak přátelští, pokorní, starostliví, i když vás sotva znají den. Marku, vítej v Bangladéši!
