Krajina se mění, a lidé taky. Tibetské vesničky, malá děcka zvědavě vykukujíc ze dveří, smějou se, mají radost, dokonce si mě tu i fotí. Klukovi říkám: „Neměl bych si spíš vyfotit já tebe?“ „Jasně, tak si mě vyfoť a já zas tebe,“ a smějeme se. Takový je Nepál tady v Himalájích - uvolněný, klidný, nic neřešící, ale i drsný.
Tibetské vlaječky se třepotají nad hlavou a přede mnou se odhaluje první osmitisícovka. Jsem v němém úžasu, jak je to velký. Bože, tak jsem přece tady, mezi osmitisícovkama! Můj chvilkový trans vyruší hlasité funění Vladimira, který mě zase dohnal. Jak on to dělá?
Právě jsem dorazil do Manangu - mé cílové stanice tady v Himalájích. Dál už to pro mě a dobroběžku není možný. Jsem uprostřed těch hor, které jsem viděl z dálky v Pokhaře. Mám je přímo před sebou a splnil se mi sen. Nejsem moc na ta oslavná gesta, tak si jdu dát čaj a přetřídit fotky. Chápete, já si dojel na koloběžce k Annapurnám!?
Místní mladí (dá se říct Tibeťané) se z legrace ke mě klaní, protože ví, že to je sakrapráce dostat se metr po metru o kus dál. Jsem tím poctěn a tak se směju. V životě jsem náročnějším podmínkám nečelil. Oproti tomu byla stezka La Raya v Peru procházkou růžovým sadem. Tady to je prostě jiný level, ale krajina se vám za to odmění - za to, že věříte tomu, že to dokážete a za to, že se chcete udělat šťastným.