Uhýbají mi z cesty, nevěřícně s otevřenou pusou. „Nemám teď čas si vás holky vyfotit, příště.“ Mezi tím vším zmatkem slyším troubení slona, který si to s řidičem mašíruje podél krajnice. Indie mi ještě neřekla poslední slovo, protože se přes ní musim vrátit do Bangladéše. Je divoká, barevná a Indové jsou šílení. Přesto mi tahle země přirostla k srdci.
Dobrý den já jsem z České republiky a jedu na Everest! Pan úředník na imigračním vykoukne z okénka, zakroutí hlavou a dává mi nepálské razítko do pasu. Zastavuju v ubytovacím zařízení jménem Joshi, kde přespím a kde se přiotrávím po jejich omeletách, které si už nikdy v životě nedám. S žaludečními bolestmi si to ráno jedu směr Phokara.
Najednou se začínájí na obzoru rýsovat hory. No, tak už to začíná. Teploty spadnou na 23 stupňů a já tady teď tlačím koloběžku do prvního kopce a druhého kopce a třetího kopce. Po 40 kilometrech se cítím úplně na dně. Ještě že mi Natasha Bedingfield do sluchátek zpívá, že mě miluje. No a když už mám za sebou asi stý kopec, přichází opravdu velmi zlý mrak, ze kterého padají kroupy velikosti ping-pongového míčku. Jednu schytávám i mezi oči, abych snad neměl pocit, že se mě to netýká. Mám dost.
Po 20 minutách je po všem, ale není vidět na krok, protože je všude mlha. Pokračuji dál, ve městě Tansen prostě dneska přespím! Přichází druhý zlý mrak. Promočený až na kost se nenechám prostě odradit a tlačím svou koloběžku do posledního kopce. Přichází třetí zlý mrak. Kroupy jsou úplně všude, ve městě přestala fungovat elektřina, zastavil se silniční provoz, dochází ke kolapsu. Teplota 13 stupňů a pociťuji zimu! Marku vítej v Nepálu!
Do Phokary mi zbývá 111 kilometrů, odtamtud jsou hezké výhledy na Annapurny, ale něco mi říká, že tohle bude ještě hodně bolet!
Článek sepsal Marek Jelínek http://kamazdojedeme.cz/