Dalo by se říct, že jsem v obklopení kravských lejn. Ale jinak je to tu hezký. Po celém tom procesu z toho vzniká topivo na ohřev vody a na vaření.
Měl jsem možnost se u nich stravovat a musím říct, že domácí indická kuchyně je fakt výtečná. Když přede mnou přistálo na tácu jídlo a chyběl tam příbor, dožadoval jsem se ho. Bylo mi to však rázně zatrhnuto se slovy: „Tady budeš jíst po našem!“ Dobrá tedy. Rukama jsem to všechno do sebe nasoukal. Jakmile viděli můj styl ručmo, nemohli smíchy popadnout dech. Všichni z vesnice, jeden po druhém se na mě chodili dívat a ptát se, jestli mi něco nechybí nebo jestli něco nepotřebuji.
Když se celá vesnice dozví, odkud jsem přijel a na čem, plácají mě po zádech a říkají, že jsem „Guru, guru...“ Spravedlnost ještě existuje a cítím mírnou satisfakci. No, a tak jsem se z idiota stal guruem, což není vůbec tak špatný. Celá tahle story je víc než tisíc Tádž Mahalů!
Při setmění se z reproduktorů line krajinou typická hindi hudba, vychází hvězdy a až teprve teď mi to dochází, „Marku vítej v té pravé Indii,“ pomyslím si.
Pociťuji vděk za nová přátelství a ty úsměvy, které se neztrácí ani při živelných pohromách. Svět za zdmi našich domovů není vůbec tak špatný, jak se o tom častokrát píše. A bůh Bagwahan se taky slitoval a já se konečně po třech dnech mohl umýt vodou!
Navíc jsem zjistil jednu úžasnou věc - když cestujete sami, rozvíjí se vám mnohonásobně intuice. Jste víc spontánní ale zároveň obezřetní. Jste vděční za každý další den. To jsou zatím mé první zkušenosti po 10 dnech tady v Indii... na koloběžce.
Článek sepsal Marek Jelínek http://kamazdojedeme.cz