V tom ke mě přichází taková kouzelná babička, směje se na mě. Natahuje ruku, v dlani má nasbírané mušle, které tu hodinu přede mnou sbírala a vybízí mě, ať si je vemu. Její oči září, že mi dává kus své radosti. Vůbec to nechápu...mě? Jen tak? Ty jo! Smějeme se na sebe jak malé děti.
Chtěl jsem tím říct, že vždy se v určitý moment zjeví lidé, kteří vám připomenou, kým skutečně jste. Nebo prostě vám jen udělají radost, protože chtějí. A to je vlastně celé. O tom by v tom našem životě mělo vlastně jít.
No a tak se koncentruju na ty další kilometry: na ty hory, které zas vykukujou na obzoru a do toho nechám vítr ať mi cuchá vlasy. V tom ke mě přichází taková kouzelná babička, směje se na mě. Natahuje ruku, v dlani má nasbírané mušle, které tu hodinu přede mnou sbírala a vybízí mě, ať si je vemu. Její oči září, že mi dává kus své radosti. Vůbec to nechápu...mě? Jen tak? Ty jo! Smějeme se na sebe jak malé děti.
Chtěl jsem tím říct, že vždy se v určitý moment zjeví lidé, kteří vám připomenou, kým skutečně jste. Nebo prostě vám jen udělají radost, protože chtějí. A to je vlastně celé. O tom by v tom našem životě mělo vlastně jít.
Najednou z ničeho nic je kolem mě spousta lidí na motorkách, kolech, v autobusech, na přechodech. Aha, tak tohle město asi nebude úplně obyčejné. Hoi An. Pokud chcete někdy zažít ten pravý turistický masakr, pak si sem zajeďte. Postávající skupinka Japonců se při pohledu na mě znehybní a místo toho sto let starého chrámu fotí mě.
Otočím se a za mými zády se dožaduje pozornosti mladá paní v takovém tom klasickém vietnamském klobouku. Směje se, asi si chce půjčit koloběžku, klasika. Ale ona ukazuje na to, co má v košíku. Mango! Vytřeštím oči, a dávám se s ní do řeči. Sahá mi na vlasy a řiká, že to vypadá jak instatní nudle a děsně se u toho směje.
Po příjemném setkání si odjíždím spokojeně s mangama přes křižovatku a najednou cítím jak mě někdo praštil přes zadek!! Otočím se a tam kluk, co se šibalsky usmívá. Hmm, v tomhle městě bude ještě veselo. Ta samá situace, ale na jiné křižovatce, nastala ještě tentýž večer...
Je na čase z tohoto města zmizet, a tak si to pádím dál podél pobřeží. Víte, já každý den zažívám samá překvapení a je to takový adrenalin, že z toho prostě nejde ven. S přibývajícími kilometry si ale musím dělat častější pauzy. Už to není jako v dubnu v Indii, kdy jsem byl schopný každý den jezdit kolem 100 km. Teď už je to hodně o hlav.
Člověk má opravdu pocit toho, že žije, že nepřežívá. Že citím tu svobodu rozhodovat se sám za sebe, jaký ten den vlastně bude. Řekl bych, že to všechno je jen o vnitřním nastavení. No a po těch 146 dnech a ujetých 5000 km jsem se konečně dokodrcal do toho Saigonu! Kambodža je na dostřel!
