Ocitám se na jednom rýžovém poli a tak si to tam tak procházím a cítím závan té svobody, toho že člověk v dnešním světě může dělat opravdu co chce. Dřív to tak úplně asi nešlo, a tak jsem vděčný za to, že žiju v době, kdy se mnohem snadněji plní přání a vize.
Už třetí den nevysvitlo slunce. Po kopcích se plazí mraky, jako z cukrové vaty, ze kterých se spouští další dešťová dobrodružství. V Luang Prabangu bylo aspoň tepleji a taky všude byli lidi. Spousta chrámů, které každý den obdivují turisté z celého světa.
Poktávám turistický ukazatel do Singapuru, na němž je číslo 2066 km, ale vzdušnou čarou, ve skutečnosti po zemi tak 4700 km. Začíná se mi stýskat po dobré stravě v Bangladéši a Nepálu. Tady mi to prostě nechutná. Takže když potkávám stánek kde dělají palačinky a ještě k tomu s mangem, moje srdce zaplesá!
Uprostřed velkého monzunového lijáku se mi zčistajasna zjevil budhistický chrám. Tak tam jedu a potkávám dva mnichy, se kterými pak honím po celém chrámu jejich neposedné štěně, které se rozhodlo mi spacifikovat můj spacák.
Ráno se probouzím a z mraků vylezlo slunce. Fakt nekecám. Dosušuji zbytek věcí, které stejnak nejdou vysušit a jedu dál. Nebe je modré! Po šesti dnech, konečně. Dostávám na cestu energy drink, který mi koupili v nedaleké sámošce! Jen koukám, to by mě nikdy nenapadlo.