Dvě hodiny hledání krabice s mými věcmi a koloběžkou po indickém letišti mě dostatečně probralo. Oukej, začíná to docela divoce. Vše se nakonec našlo, a já mohl před letištní halou sestavit svoje vozítko a vyrazit vstříc novému dobrodružství. Z Dillí vyrážim směr Agra, kde je Tádž Mahal. Vzdálenost 233 km.
Zažívám první šok, když se teploty přes odpoledne vyšplhají až k 46 stupňům, a tak mám docela problém ujet první den aspoň 60 km. Během tří dnů jsem ale nakonec ujel vyčerpávajících 233 km.
Projíždím vesničkami a nestačím se divit - jakoby v nich přestal naprosto existovat čas. Úplně jiný svět 20 km od vzdálené metropole. Přestala mi fungovat navigace v mobilu, protože nebylo dostatečné pokrytí, a tak jsem se chvíli cítil spíš jako Marek Ztracený. Ocitl jsem se asi o 100 let zpátky, kde jsem byl svědkem toho, jak ženy v barevných šatech se srpem v ruce sklízí cosi na poli, děcka vypomáhají, něco na mě hulákají a smějou se u toho.
Přestala existovat asfaltka, takže jsem se musel chvilku brodit pískem, který se po čase přeměnil v hliněnou cestu. Hurá! Naskočil signál a jsem zpět na silnici. Zastavují mne dva kluci na motorce a naprosto vážně se mě ptají na to, v co věřím. Jeden říká: „Jsi hinduista?“ „Ne.“ Druhý hned: „Tak jsi budhista!“ „...ne.“ Ten první zase: „Jsi muslim?“ „Ne.“ „Jsi křesťan!!!“ „Ne nejsem.“ Oba kroutili hlavami. „Ty nevěříš v žádného boha?“ Řekl jsem jim, že nic není v mém životě náhodné (zrejmě) a děje se to vždy z nějakého důvodu, ať už je jakýkoliv. A že všechno je vlastně takovej bůh. Zauvažoval jsem na chvilku a v angličtině jsem říkal ta podstatná jména jako flowers, trees, love... No a tak se jim najednou radostí rozzářili oči. Nakonec se rozhodli dělat mi doprovod dalších 5 km.
Je to doslova horoucí peklo, ve kterém člověk slyší neustálé troubení a pociťuje vířící se prach a dusno. Na silnici vidíte snad úplně všechno, co si lze jen představit. Velbloudy, krávy, polomrtvé psy, tuk tuky, motorky a náklaďáky. Pokaždé, když si dám pauzu, se kolem mě během dvou minut vytvoří skupinka šesti až deseti lidí, která se mě se zájmem a energicky ptá na všechno možné, hlavně na tu koloběžku.
Taky jsem se naučil první hindská slovíčka! To první je dhanywaad (děkuji) a to druhé je Atuuu. Děti tady na vesnici na mne tak volají. V doslovném překladu to znamená něco jako idiot. Tak jim řikám: „I'm not Atuu,“ a oni se zase začnou smát a říkat „Atu! Atu! Atu!“
Ležím na matraci v místnosti postavené z hlíny a nostalgicky mi to připomíná Jižní Ameriku z minulého roku. Na rozdíl od loňska mám ale v téhle místnosti větrák nad hlavou, který do absolutního ticha krají dusno na malé kousíčky.
Pět minut na to se sem přiřítila velká bouřka, která to tady srovnala se zemí. Popadaly střechy, stromy, vrata, zdi... Byla to docela síla, ale ráno jakoby se nic nestalo a vše běželo zas klidným tempem. Lidi s úsměvem na tváři. Jen tu nefungovala elektřina a taky netekla voda. Když jsem se ptal, co s tím, řekli mi, ať se modlím k bohu Bhagwanu. Dobře tedy!
Článek sepsal Marek Jelínek http://kamazdojedeme.cz
