V tom je právě ten problém. Místy je na stezce poměrně vysoká vrstva přemrzlého sněhu udusaného rolbou a tyto úseky jsou čím dál častější. Brzy se tedy stezky na nějakou dobu raději vzdáváme a frčíme z kopce po silnici. Na stezku se vracíme až v místech, kde už je beze sněhu. Čeká nás krásných několik kilometrů po šotolinové stezce s mírným sklonem z kopce dolů, ovšem jen do Walkirchenu. Tam musíme na cyklotrasu, která vede podle hlavní silnice a to z kopce bohužel není. Vlní se nahoru, dolů, zajíždí do vesniček a opravdový sjezd je to až do Pasova. Odtud musíme ještě kousek proti proudu Dunaje do kempu, který má v tento časně jarní termín otevřeno. Od začátku cesty, pátý den v kuse, je trasa hodně členitá a tak doufáme, že si zítra podle Innu odpočineme.
Ráno je opět krásně, počasí je opravdu jak na objednávku. Noci jsou chladnější, ale přesvědčujeme se o tom, že jsme vybavení vybírali správně. Po pěti dnech zatím nepociťujeme, že by nám něco chybělo. První kilometry vedou zpět do historického města Pasova, které leží na soutoku tří řek. Dunaje, Ilzu a Innu, podle kterého se vydáme směr jih. Centrum města si projedeme jen v rychlosti, protože jsme tu už potřetí během našich cyklotoulek. Cestu podle Innu také známe. Před dvěma lety jsme tudy jeli do Zell am See, kde jsme museli naší cestu ukončit, kvůli Olíkově zlomené klíční kosti. Inn stanovuje hranici mezi Rakouskem a spolkovou republikou Bavorsko a my se tentokrát rozhodujeme jet po Rakouské straně. Ta Bavorská nám přišla moc nudná, jelikož vedla po náplavce v rákosí. Tak na Rakouské se tedy nenudíme a opět nás čeká horská dráha nahorů a dolů, kdy břeh řeky stoupá místy desítky metrů nad hladinu řeky. Když stezka klesne na úroveň hladi ny řeky, pak aby nás provedla areálem kláštera nebo zámku a přilehlého parku a pak opět stoupání vzhůru. V plánu máme nocování poblíž Braunau am Inn u gasthofu, který už dobře známe. K večeru se hodně ochlazuje a zvedá se vítr. Vypadá to na konec pěkného počasí. Večeři máme jako každý den na vařiči, o tom jsme se zatím nezmiňovali. Pořídili jsme dražší sadu silikonového nádobí, abychom byli schopni si slušně vařit a ne jenom ohřívat. Tím, že se pohybujeme v Evropě, není problém téměř každý den si dojít nakoupit a proto se snažíme vařit co nejméně z polotovarů, i když jsme na cestě.
Ráno je obloha šedivá a teplota kolem 8 stupňů, což je velké ochlazení, ale na začátek dubna poměrně přijatelné. Prvních několik kilometrů pokračuje podle Innu, ale pak stezka vede na hlavní silnici, kde je pouze cyklopruh. Na frekventovaných silnicích Olíka připínáme na přídavné zařízení ke kolu Follow Me, abychom měli jistotu, že nevybočí, ze směru jízdy. Trasa nás zavede do města Burghausen, který už leží na toku Salzachu a kde se napojujeme na Taurskou cyklostezku. Nad městem se tyčí obrovský hradní komplex, jeden z největších co jsme viděli. Opravdu úžasný pohled, ale šedivá obloha znemožňuje zachycení na foto v nějaké slušné kvalitě. Tady už se nám začíná stávat, že nás lidé oslovují a ptají se kam a odkud jedem. Německy umíme pár slov, ale cíl cesty, na který většinou reagují vytřeštěním očí, se nám většinou podaří sdělit. Takhle nás osloví paní od jednoho domku, kolem kterého projíždíme a nechce nás pustit jet dál, dokud Vojtíškovi nedá čokoládu a sušenky. Od města Tittmoning vede až do Salzburgu parádní stezka po břehu řeky a bez kopců. Když tam dorážíme, mezi mraky se opět dere sluníčko. Uděláme si krátkou projížďku městem a míříme do kempu, protože Olík už je po několika dnech v sedle opravdu unavený. Rozhodujeme se, udělat si zítra servisní den. Kemp v Salzburgu je otevřená jediný a nechá si to řádně zaplatit.
Pokračování příště...
Článek sepsali Berkovi Na Kolech
