Když jsme konečně vyjeli pryč z hor a dostali se mezi vesničky, byli jsme pro místní spíš něco jako div světa. Jako kdyby nikdy neviděli turisty, ne u nich. No, co by tam taky turisti dělali. Po pár dalších kilometrech jsme konečně narazili na něco jako gesthouse. Do teď jsme se nedopátrali názvu města, ve kterém jsme přespali. S jídlem to bylo ještě horší. Žádné restaurace ani street food, žádný trh ani market, navíc už bylo pozdě. Někdy si na cestách říkám, jak je možné, že můžeme mít takovou kliku. Nechci to nazývat zázrakem, ale ve městě, které ani nemá název na mapě narazit na člověka, který umí skvěle anglicky, je ochotný a navíc se tam vyzná? To je prostě … (doplňte si to slovo klidně sami) :D.
Upovídaný sympaťák nám vietnamsky na lísteček napsal jídla, která jsme mu řekli, a taky nám nakreslil mapku skrz desítky uliček, kterými jsme hladoví doslova probíhali. Do restaurace to mělo daleko, ale požadované jídlo aneb instantní nudle se zeleninou nám tam rádi uvařili. Vrchol všeho byl, když na nás vietnamský stařičký pán začal mluvit krkolomně česky. Stáli jsme jak opaření s otevřenou pusou. To bylo asi to poslední, co bychom na tomto místě čekali. V letech 1989 - 1991 žil v Ústí nad Labem a dokonce vyprávěl o Chabařovicích. Na tohoto pána jen tak nezapomeneme.
Z údivu jsme se probrali snad až ráno. To nás čekala dlouhá cesta a my vlastně vůbec nevěděli kam. Někdy trochu plánujeme a jindy zase vůbec. Rádi se necháváme překvapit tím, co nám naše bloudění přinese. Směr jsme měli daný - dostat se na hraniční přechod Lao Bao, šlo jen o to, za jak dlouho se k němu dostaneme, a taky jestli se nám konečně podaří projet i s naší motorkou skrz a konečně poznat Laos.
Menší panika ale nastala ve chvíli, kdy jsme přejeli poslední osídlené místo a ocitli se v horách. Další den strávený na motorce, bolavý zadek, hlad, žádný signál a po cestě žádní lidé, natož nějaké ubytování. Teď už jen čekat, až se zase něco stane s motorkou (naštěstí nás v tom holka jedna vykutálená nenechala - tentokrát). A tak jsme jeli pořád dál a doufali.
Bylo až neuvěřitelné, když se před námi začala objevovat světla a my míjeli desítky guesthousů. Dorazili jsme na místo, o kterém jsme se pár dní zpátky bavili s dalšími (shodou náhod) česko-slovenskými cestovateli. Ti nám o místě vyprávěli s tím, že už se tam nejspíš bohužel nestihnou dostat, ale určitě by stálo za to se tam podívat. V tu dobu jsme nejspíš v hlavě měli jen to, jak přejíždíme hranice a sluníme se v horkém Laosu. To jsme ale ještě netušili, že přes hranice nás nepustí a my si Vietnam prodloužíme zrovna na místě, o kterém nám bylo vyprávěno a na jehož fotky jsme koukali s otevřenou pusou. Mnoha světly v horách nás přivítal národní park Phong Nha, který je známý především svou největší jeskyní na světě.
