Ve Vietnamu jsme si to užili, ne že ne, ale řekla bych, že spíš pro to, jakou máme povahu, než pro samotný Vietnam. Bavil nás ze začátku a bavil nás i minulý rok, ale to jsme brázdili jih Vietnamu a bylo přes 25 stupňů. A musím na nás něco prozradit, pokud máme spokojená a plná bříška, užijeme si to úplně všude a jsme schopni všechny trable obrátit na naší stranu.
Jenže v tom je u celého Vietnamu trochu problém, Vietnamci totiž neznají koření, nebo ho spíš jen neumí používat. Moc rádi do jídla nebo k jídlu přidávají takové ty omáčky, které smrdí jako bolavá noha a co je nejhorší, jejich největší kamarád je sůl. U té celá jejich gastronomie začíná a bohužel také končí. Jsou schopni vám podávat jídlo, o které si spálíte jazyk. Ne, že by bylo moc pikantní, ale obsahuje tolik soli, že se to nedá spolknout, což se nám bohužel nejednou stalo, a tak vždy radši odcházíme s prázdnými žaludky. Je u nich úplně normální přinést vám na stůl úplně suché nudle, jen posolené a na nich špetka petržele a pár oříšků. Tomu říkají nudle se zeleninou. Taky se velmi rádi přátelí s instantními nudlemi a jejich největší kamarád je glutaman, který cpou do jídla po kilech, aby mělo vůbec nějakou chuť a zároveň je to i důvod, proč velkému počtu lidí vietnamská kuchyně tak chutná. Bohužel zeleniny nebo ovoce se v tomto ročním období na severu Vietnamu nedočkáme.
O mase se tady mluvit nedá vůbec. Skladování masa u nich je většinou až děsivé a týká se to (nejen) celé Asie. Ve velkých komplexech mají na hromadách snad všechno možné od ryb, krav, kuřat, (která jste mohli ještě před chvilkou vidět běhat okolo vás) taky kohouti, prasata, kozy, žáby, až přes netopýry, hady, různé druhy hlodavců a při našem nemilém zjištění se to týká i psů. Při pohledu na tohle všechno by se ale i ten největší všežravec stal vegetariánem - minimálně tady. Maso ,,skladují” i při vysokých teplotách v obrovském množství prachu a zabalené do ještě většího množství much nebo klidně různých larev, naposledy jsme viděli mravenčí. Zápach kazícího se masa je pro náš čich vyloženě nesnesitelný, a tak nám nezbývá nic jiného, než se poprat s jejich slaným jídlem.
Máme ale jeden zvyk. V každé zemi a na každém místě hledáme indickou restauraci. Většinou v ní totiž vaří opravdu indové a ti moc dobře vědí, jak používat koření, takže se nám málokdy stane, že by jídlo nebylo chutné. A měli jsme většinou štěstí i tady.
Musím ale přiznat, že ještě s počasím a smogem bylo jídlo hlavním důvodem, proč jsme chtěli co nejrychleji z Vietnamu pryč. To se nám ale na první pokus nepodařilo. Riskli jsme totiž čtyřhodinovou cestu na hraniční přejezd v horách, kde nebyla žádná jistota, jestli nás pustí. Hned u závory nás odchytil pochybný asiat a začal zběsile ukazovat na motorku a křičet ,,no, no, no”. Motorka je totiž ten důvod, proč náš přejezd do Laosu nebyl stoprocentně jasný. Pomocí překladače z kluka nakonec vylezlo, že po nás chce 50 dolarů a motorku nám přes hranici převézt, ale až o čtyři hodiny později, aby to nebylo podezřelé, protože teď ho s námi celníci viděli. Nevěřili jsme mu ani nos mezi očima. Samozřejmě jsme zkusili projít přes hranici i sami, ale marně. Všichni nás bezcitně otočili a poslali zpátky.
Nikde v zákonu není žádný zákaz, že se s vietnamskou motorkou do Laosu nesmí, no bohužel vzhledem k jazykovým schopnostem laoských celníků nemáte šanci si popovídat ani o tom, že prší, takže debatu o zákonech jsme rovnou zařadili do sekce sci-fi románů, a náš pobyt ve Vietnamu o pár dní ještě prodloužili směr jih - do centrálních provincií k dalšímu hraničnímu přechodu.
https://www.instagram.com/chilloutrip/
